Před dávnými a dávnými časy, asi tak minulý pátek, někde pod dubem, jinde pod sakurou...
Dva přátelé se rozkmotřili. vybrali si k čaji (možná to bylo něco ostřejšího) nevhodné téma (asi politiku). začalo jít do tuhého a jeden pohrozil tomu druhému: „tvá troufalost tě bude stát hlavu! zítra se utkáme na tomto místě při západu slunce!” toho druhého v tu chvíli něco napadlo a klidným hlasem odvětil: „dobrá, dobrá. chceš-li souboj, máš ho mít! nechej mě, prosím, abych vybral zbraně.”
Ten, co souboj vyburcoval, doma litoval, že vypustil tak zlá slova. kéž by mohl všechno vrátit zpět! jenže jeho přítel výzvu přijal. Smutně kráčel odpoledne dalšího dne na místo hádky. Chtěl se omluvit.
Vzal s sebou něco menšího na zub. Takový menší košík, notně napěchovaný, zkrátka pořádný koš na usmířenou. Doufal, že ze souboje sejde.
jeho přítel však nelenil. vyrobil dvě loutky. hlavičky jim namaloval podle sebe a svého přítele a místo zbraní jim k ručkám připevnil jídelní hůlky.
Při zapadajícím slunci se znesváření přátelé potkali.
„Připravil jsem loutkohru. Skrze loutky a jejich boj se srovnáme. uvidíme, čí hlava první padne?!”
Souboj to byl vyrovnaný. hole v rukou loutek se bleskově míhaly a vážnost situace pomalu tála jako led na slunci. Když se konečně hlava jedné z loutek rozkutálela po zemi, oba přátelé se smíchy šklebili.
S posledními paprsky zapadajícího slunce vyhasla všechna jejich zloba a zášť a z bojovníků na život a na smrt se opět stali přátelé.
Otevřeli koš, řádně se posilnili a v souboji loutek pokračovali, tentokrát však už z vesela. s chutí a notným hulákáním jim uráželi hlavy dokud nepadla tma.
jejich chechtání a povyk přilákaly sousedy. ti, když viděli, jak dva přátelé vyřešili svoji při, řekli si, že napříště se u nich budou stínat hlavy jenom u loutek.
japonština má pro slova boj a hádka výraz "KENKA". loutkohře, co usmiřuje rozhádané začali tedy říkat- kenka.
Dobře se jim žije a kdo chce veselý být a přátelství utužit, kenku hraje.
